Sibiřská kočka
Aktivní osidlování Sibiře Rusy začalo na konci 16. století. Kočky byly v té době v Rusku velmi populární a užitečná zvířata, takže je lidé při stěhování na Sibiř brali s sebou. Sibiřské klima je velmi drsné. Mutace pomocí genů pro dlouhou srst kočkám velmi pomohla. Narostla jim dlouhá, hustá a vodu odpuzující srst.
Divočina v okolí sídel pomohla udělat z koček výborné lovce. Sibiřské kočky jsou známy jako výborní lovci nejenom v Rusku. Kočky na Sibiři se vyvinuly jako přírodní plemeno daleko od Evropy s velkým genofondem. Je to středně velká kočka, samice váží 3,5 - 5 kg, kocouři pak 6 - 10 kg. Jsou zdravé, učenlivé, s dobrou povahou, rády komunikují s lidmi při zachování své kočičí nezávislosti.

Charakter, temperament:
Sibiřská kočka je milá, přátelská, temperamentní - ne však divoká. Ráda ?hovoří" se svým člověkem, aktivně vyhledává jeho přítomnost a dožaduje se jeho pozornosti. Velmi ráda si hraje. Snáší se dobře s ostatními kočkami a jsou to i dobré společnice pro psy.
Ruští chovatelé tvrdí o sibiřkách, že dokáží odebírat od člověka negativní energii. Z vlastní zkušenosti mohu toto tvrzení potvrdit.

Závěrem:
Právě jste dočetli několik málo základních informací o nádherném plemenu koček, které si dozajista zaslouží vaši pozornost.
Sibiřské kočky si svojí bezprostředností, krásou, přátelskou povahou a příchylností k člověku získávají zcela opodstatněně stále více příznivců.



Něvská maškaráda- Neva masquerade
Původ plemene Neva masquerade je totožný jako u sibiřské kočky.

Jedná se o jedno plemeno chované pouze v jiné barevné varietě (colourpoint varieta). Názory na původ sibřské kočky se různí. Jedna skupina chovatelů zastává teorii o velmi starobylém plemeni, jehož kořeny je třeba hladat v době vzdálené 3000 let na Blízkém východě. Spolu s arabskými obchodníky tato kočka přišla do kontinentální části Ruska přes hory Afganistánu a Kavkazu. Druhá skupina chovatelů pak zastává názor, že původ sibiřské kočky je třeba hledat na vesnicích v okolí Petrohradu a Moskvy. Tyto velké kočky s mohutnou kostrou, kožíškem uzpůsobeným pro tvrdé klima kontinentální zimy, výrazným osrstěním mezi prsty a štětičkami v uších si obyvatelé měst po válce přivezli z vesnic a tyto kočky pak daly základ sibiřské kočce. Teorií o původu sibiřské kočky je více a každá má své kouzlo, pravdu však znaji asi jen samy kočky.

Vznik plemene je datován do osmdesátých let minulého století

Sibiřská kočka, tedy i něva  je kočka disponující milou a přátelskou povahou,

je temperamentní, nikoli však divoká. Je to velmi komunikativní kočka, která se svým člověkem ráda hovoří. Je překvapující, že tak mohutná kočka je obdařena poměrně tichým hlasem a její řeč připomíná vrkání holubů, tak typické pro sibiřky. Je ráda v blízkosti své vztahové osoby a provází ji doslova na každém kroku. Sibiřka je i trošku komik a ráda se předvádí, aby na sebe upoutala pozornost, přitom je milá a zachovává si svojí důstojnost.
Obdivuhodná je její přátelská povaha k dětem, které doslova miluje. Povětšinou je to tak, že co si nenechá udělat od dospělého člověka, od dítěte snese bez mrknutí očka.
Stejně tak ji naprosto nevadí soužití se psem. Většinou se naprosto skvěle doplňují, záměrně si neškodí a jsou schopni spolu odpočívat dá se říci v náručí na pohovce. Ne nadarmo se také říká, že sibiřky jsou „polopsi“ – opravdu ustavičným následováním svého páníčka, vítáním po příchodu z práce a věrností povahu psa velmi připomínají.


Mainská mývalí kočka
 není vyhledávána jen pro svůj atraktivní vzhled, ale také kvůli své povaze. Má velmi přátelskou povahu a hravost jí vydrží až do vysokého věku. Je tedy přes svůj obří vzrůst stále duší kotětem. Kočka je trochu důstojnější, ale kocouři se předvádí velmi rádi při každé příležitosti.  Přítulnost je rozhodně jedním z typických povahových znaků. Jsou velmi společenské a samotu nesnáší. Je tedy dobré, pokud je majitel stále na blízku nebo má nějaké kočičí kamarády. Velmi dobře se ale snáší i s ostatním druhem, například se psem. Hodí se i k dětem, pokud jsou tedy poučené, jak mají se zvířetem zacházet.